Kvíz: Tak schválně, kolik najdete karet? :)
Tohle nebyl jen tak obyčejný souboj. Doposud jsem byl zvyklý na chuť války v bitevním poli se vším, co k tomu patří. Loupení a drancování, život na ostří nože, totální válka a řinčivý chechot automatické střelby. Jasná pravidla, jasný cíl: Zabij a pokud možno zůstaň žít; avšak ztráty povoleny pro větší slávu velitele.
V posledním střetu jsem se však setkal se záludným nepřítelem. Jeho pohůnci byli jen mrzcí bastardi, kteří se plížili křovím a plnili jakési tajné úkoly. Na první pohled sranda. Nebyli schopní se bránit mým elitním vojákům. Nicméně brzy se ukázalo, že podcenit je byla chyba a já se najednou musel vymotat z bludiště smrti. Než jsem se nadál, byl můj soupeř a jeho skrytí agenti v polovině cesty za úspěchem, kdežto já měl sotva pár zářezů na pažbě za nějaký genetický odpad. Pěkné nadělení mi ten šmejd připravil!
Taktika boje se musela ze sekundy na sekundu měnit. Chopil jsem se iniciativy! Veškeré letecké i dělostřelecké podpory byli k ničemu a mým nejlepším spojencem se stal komunikační šum mezi nepřátelským důstojníkem a jeho nohsledy. Několikrát mi nahrálo i zamotané vedení a v kvapu zfušované rozkazy.
Síla se mi nakonec dvakrát vyplatila a protivníka jsem nemilosrdně odsoudil k záhubě. Ale zapotil jsem se jak soumar. Radost z vítězství mi však zkazil poslední střet. Podnikl jsem proti jednotkám oponenta překvapivý útok a už si brousil zuby na další vyznamenání. Chybělo mi tak málo, když mě opustilo válečné štěstí a já dovolil tomu ničemovi připravit léčku. Najednou přede mnou stál behemot se sebevražedným úkolem. Poměr sil vyrovnaný; zabít ho znamenalo remízu. Takové selhání jsem si nemohl dovolit a tak jsem podnikl krok do neznáma a nechal tah soupeři. Příslovečný vrabec v hrsti se mi vymstil. Tak i tak mi na boku nekrotanku přibyly další dvě čárky.
Jerrychard