Za mými zády projel vlak metra. V průvanu vestibulu poletovaly letáky náborové kampaně k Bauhauským bombardérům. Strčil jsem ruky do kapes a vyrazil do davu. Cítil jsem mezi nimi pach kacířství. Poslední dobou se mi to stává často. V kapse naštěstí cítím uklidňující chlad kovu. Má mstitelova pistole. Kdybych tak věděl, který z toho davu je skutečný kacíř. Neváhal bych a…
Zprava někde u Sazky zaštěkaly dávky ze samopalu. Řev. Pláč. Zvuk sirén. To už, ale běžím na druhou stranu. Batoh mi poskakuje na zádech. Celý zpocený vběhnu do Dungeonu. Klid. Snažím se zpomalit dech. Chci jednu bagetu, teda dvě. Chvíli přemýšlím a pak chci rovnou tři. Žel bagety došly. Nervózně těkám po regálech. Nakonec jsem se rozhodl pro tatranku, polomáčené kosmické sušenky, sýrové tyčinky a kofolu, nápoj šampiónů. Obtěžkán proviantem scházím po točitých schodech dolů.
Na zátylku se mi ježí chlupy. Vzduch je hustý a jakoby jiskřil. Od jednoho ze stolů proudí pomalé těžké vlny magie. Měl jsem to tušit, zase to hnusné Umění. Nevím co je horší, jestli kacířství či ovládání Umění. Směje se na mě, zdraví mě, už si míchá balíček. Jako v transu si sedám a hledám karty a triko s jeho podobiznou. Žádám ho o podpis na triko, ale se spikleneckým mrknutím odmítá. Chápu, dnes je tu inkognito, dnes je EMH. Za mnou se něco pohnulo. Automaticky šahám do kapsy. Naštěstí je to jen nový člen. Bodrý chlapík z jihu. Třese mi pravicí, ale já už myslím na blížící se první boj.
První ruka je dobrá. Další karty, které mi chodí, jsou také k světu. Leč jemu chodí karty ještě lepší. Nenápadně jsem si pod stolem připravil pistoli. Věřil jsem si, jeden rychlý dvouvýstřel pod stolem a pak rychle sejmout toho nového. Najednou je všude hluk. Po schodech se hrne plno nových lidí. Bohužel tolik nábojů nemám. Nenápadně vracím pistoli do bundy. První hru prohrávám.
Jen nechápu, že zrovna on dokázal dvakrát ignorovat kardinála, zatímco se na to Dominik koukal z bitevní linie. Kacíři! Budu muset napsat anonymní udání inkvizici, zase. Všude vládne veselí, dobrá nálada, úsměvy, plácání po zádech, šustění karet. Snažím se přetvařovat a taky se usmívám. Koukám na svoji prázdnou láhev od kofoly. Museli mi do ní něco dát. Točí se mi hlava. Jinak si nedovedu vysvětlit, že jsem proti svým zásadám usedl k testovací hře. V době ostrých bojů toto neuznávám. V deliriu jsem hru nad Kachem vyhrál díky přetlačované Toshirů a mému rychlému meči. Jediné vzrušení ve hře byla moje pauza na čůrání. Až po hře jsem pochopil, že se jednalo jen o testovací žert. Naštěstí v té chvíli stejně nebylo s kým jiným hrát a tak se přesunuju k jinému stolu.
Na řadě je bodrý chlapík DJStyrlic. V první ruce nám oběma nepřišel ani jeden bojovník. Můj další list už byl skvělý. Toshiro svými meči opět rozehrál sonátu smrti. DJovi přišly opět karty na prd a body osudu jsou pro něj utopií. Toshiro se koupe v krvi způsobené sabotérskými akcemi. Jatka. Vítězství mě netěší.
A znovu to cítím. Kacíři. Rozhlížím se. Někde tu jsou. Ke stolu si přisedá Roman. Ta podoba. Vypadá jako můj strýc Stahler. Karty zavíří. Strhne se bitka. Únava, rozrušení, první herní sezení. To vše asi způsobilo hromadu chyb. Z bitevní vřavy vychází jako vítěz můj raněný hrdinný modifikátor. Na jeho kombu zůstávají krůpěje kacířské krve. Jsem unavený, zpocený, příliš roztěkaný. Chci už jít domů.
Pod vlivem oka zla však zůstávám. Dáváme si odvetu. Jedna hrubka za druhou. Můj Toshiro dvakrát zabit. Bitva je rozhodnuta. Kacíři se rozlézají po stole. Neuroticky těkám očima. Loučíme se, někam jedeme, cítím syrovou rybu. Sprcha, zápisky, druhý poločas a jít spát. Pomalu usínám a rekapituluju.
Nová pěkná herna, 10 přítomných hráčů, 14 ostrých her, jeden nový člen, ukázka části cen, zajímavé hry, jen ty bagety chyběly. Jen doufám, že za 14 dní dostanu zase vycházky…
Bigles